Antonín Mužík se věnuje především kresbě a malbě. Jeho cesta k uznání širší uměleckou obcí započala ryzím tvůrčím zápalem, aniž by byla usměrňována systematickým pedagogickým dohledem. Antonín je solitér a samouk výjimečného citu pro zachycení prchavé atmosféry okamžiku a zároveň senzitivního smyslu pro barvu. Na Mužíkovo formování měl nepochybný dopad kontakt s restaurátorskou prací a umělecko-řemeslnými zakázkami, jež získal díky svému přirozenému talentu.

Umělcova tvorba se štěpí do dvou základních poloh:

Jednak na divácky vstřícnější – imaginativně realistickou, která je úzce spojena s kutnohorskými reáliemi. V melancholickém duchu starých časů zachycuje architektonické skvosty města se spletí osiřelých a potemnělých uliček spolu s jeho malebnými, okouzlujícími zákoutími. Tu a tam se na vylidněných obrazech mihne zbloudilá postava poutníka, prchajícího chodce nebo potulného umělce, nesoucí jistý autobiografický podtext. Celkově tato plátna působí magickým a pohádkovým dojmem s odkazem na bohatou historii Kutné Hory.

Druhou polohu – abstraktní, s poeticko-meditativními prvky, přináší do Café Fatal výstava „Zem“ v aktuálních souborech minimalistických pláten doplněných o sérii starších komorních kreseb. Zde autor své náměty a inspirační zdroje čerpá především z elementárního řádu přírody. Senzibilně pozoruje nepatrné i markantní změny a proměny fauny i flóry související jak s ročním obdobím, tak s aktuálními klimatickými podmínkami. Ty buď spontánně zaznamenává do formátu intimních kreseb, nebo je hlouběji rozpracovává na větších plochách do jakýchsi malířských haiku.Klasické japonské haiku i syntéza Mužíkovy tvorby stojí na třech základních pilířích: prvek poetizující, prvek filozofující a kosmická síť vztahů.

Ať již Antonínovo umělecké směřování inklinuje k nezobrazivým formám svázaných s přirozeným řádem univerza, či nás vede na osamělou procházku náměstím, lze u obou jeho hlavních proudů pozorovat společný rys: ukotvení v starosvětských jistotách, jež poskytují útočiště před nástrahami přetechnizované a odlidštěné současnosti.

Sdělnost a nespornou oblibu jeho prací v kutnohorském prostředí potvrzují četné výstavní příležitosti. A to jak na půdě městské galerie či Spolkového domu, tak v neformálních prostorách čajoven a kaváren.

Veronika Marešová, kurátorka výstavy